Posledních několik týdnů mám pocit naprosté spokojenosti a bezproblémovosti, za což jsem sice moc ráda, ale přiznejme si, něco se prostě musí po...kazit.

Jako každé ráno, zima, zima, zima, únava, únava, únava, proč je škola tak brzy? No co, těžký úděl studenta. Kupodivu postel mě dnes propustí ze svých spárů poměrně rychle. Vzhledem ke každodennímu zpoždění mě překvapuje, že dnešní den stíhám dokonce dřívější autobus. Jsem na sebe pyšná. Dokonce se mi podaří udržet oči otevřené, takže konečně jednou nevypadám, jako kdybych měla každou chvíli omdlít. Nebo já nevím, možná že tak nikdy nevypadám, ale uznejte, že člověk, sedící v lavici, jehož napůl zavřené ukazují jen malou část bělma a jehož hlava občas chytí tik při hrozícím pádu na lavici, nemůže vypadat normálně a zdravě. Kde jsem to skončila… Prostě a jednoduše, den jako malovaný. Odpolední procházka, slunce svítí, led se leskne, no není to idylka? Nemluvě o odpolední svačince v podobě hamburgeru většího než má hlava. Jeeje, já se mám. Po příchodu domů usoudím, že je právě čas na kapku učení. Už bylo na čase. Vrhnu se na svůj parádní referát o komerčních televizích a internetových denících. Jde mi to jako po másle. Klik, klik, ťuk, ťuk a je to tam. Ani nemrknu a tři stránky jsou na světě. Jsem spokojená. Křížek vpravo nahoře, uložit, neukládat, zrušit. Bum bác, nekvalitní myš, vlnitá podložka. Neukládat? Pomoc! Proč? Není možné. Tři stránky doslova v čudu… Koukám na obrazovku a pěním. Bezvadné, žůžo, paráda. A víte co, tohle je trest za to, že se mám tak skvěle… Dobrá, zas tolik se nestalo, uznávám, ale řekněte, komu by to nerozproudilo krev v žilách? Tralalááá, rozcházím se s počítačem, rozcházím se s programem Microsoft Word. Ať žijí staří dobří kamarádi papír a propiska, tak a je to........... Teď se soustřeď, Terezo, křížek, uložit, neukládat, zrušit. Uložit!